Odborná exkurze do Osvětimi a Horního Slezska ve dnech 11.-14. 10. 2001
Vyhlazovací tábor muzeem. Vitríny a exponáty, které vyjdou návštěvníkovi vstříc až intimně blízko, aby mu nabídly hrůzu masovosti a krutosti, s jakou byly nashromážděny. Hory vlasů, brýlí a protéz představují to, co nacistům na vězních připadalo cenné a použitelné.
Návštěvou Osvětimi jsem se pokusila přiblížit si minulost, kterou jsem neprožila, a snad si ji i přisvojit. Nevím. Nicméně jakékoli očekávání silného prožitku je zbytečnost. Touhu cítit mrazivý dotek, slyšet šepot vězňů a vnímat nesmyslnost bičujících německých vět vlastně považuji za obdobu touhy po pozůstatcích upálených čarodějnic a čarodějů ve středověku. Tuhle nedořešenou a stále aktuální myšlenku jsem si donesla 13.října 2001 do Osvětimi.
Úkolem úvodní části prohlídky bylo zprostředkovat turistům obraz z minulosti; promítal se film natočený ruskými vojáky při jejich osvobozování Osvětimi. Bylo to takové foukání bolestné nálady.
Potom už se naší skupiny ujala průvodkyně, promlouvající sice slovenštinou, ale srozumitelně, sugestivně, avšak přesto nevtíravě. Její hlas nás zastavil před dvojitým plotem z ostnatých drátů a branou s nápisem ARBEIT MACHT FREI. Výrobou nápisu byl pověřen Polák, což logicky dokládá, že prvními obyvateli koncentračního tábora byli polští političtí vězni. S důvtipem i vírou v důvtip ostatních záměrně převrátil bříška písmena B. Viditelně změněný poměr neguje poselství nápisu: Jakkoli pilně a snaživě budeš pracovat, osvobodí tě až smrt, protože je pro tebe připraven program, který svobodu nezahrnuje. Nápověda prý byla srozumitelná...
Dvojité ostnaté oplocení napájené vysokým napětím v sobě neslo možnost volby. Téhle cestě ke smrti - rychlému úniku od utrpení - strážci nebránili. Někteří ji dokonce doporučovali a všichni si ji uvědomovali.
V záři podzimního slunce na mne Osvětim nepůsobila ani tak drasticky. Prázdný tábor prohřátý sluncem na mé oči působil malebností pohlednice. Pokud by tohle místo nemělo svoji tragickou minulost, troufla bych si dokonce vyslovit větu o hezkém místě pro život.
Ale připomínky minulosti jsou zřetelně vidět na každém kroku. Reprezentují je obrovské černobílé fotografie, ilustrující jednotlivé okamžiky života, umírání i jediný okamžik smrti vězňů. Souhrnně všechno, co zůstalo po jeho dvou skupinách obyvatel: nacistické dokumenty a neodeslané zprávy vězňů, které měly světu sdělit výpověď typu:"Mám se dobře." Zakonzervován je i zabavený majetek příchozích - nádobí, brýle, zdravotní protézy, oblečení, nalého, nezdravého a slabého tvora, jenž nepřežije, a proto se jich někteří jejich majitelé s vědomím, že na ně čeká selekce, zbavovali, čímž pro ně svět ihned získal měkčí obrysy, neurčité linie impresionistických obrazů. Vlasy musely být ostříhány jako nežádoucí životní prostředí vší.
Holé a šeré interiéry působí neskonale depresivně a mrtvě. Dost výrazně kontrastují se vzrostlými stromy, s udržovanou zelenou trávou a štěrkem cest, s čerstvým vzduchem a teplými slunečními paprsky. Ještě další kontrast: prázdnota neobydlenosti rozšiřuje dnes prostor do zdánlivě obrovských rozměrů, zatímco v době války se na stejném prostoru museli tísnit lidé po tisících.
Se slovem dům si spojuji pocit ochrany a bezpečí; za tímto účelem také vznikl. V Osvětimi však stojí dům s opačným účelem. "Barák smrti" je přístupný ze slepé uličky smrti, která jej spojuje s druhým barákem. Okna obou jsou pevně zabedněna, aby izolovala nezúčastněné vězně od svědectví vražd před popravčí zdí, u níž dnes leží květiny.
Výrazem polské úcty k obětem vyhlazovacího tábora Osvětim jsou např. mše, sloužené přímo v táboře, a přestože se tento projev soustrasti dá předpokládat, nehybná černá roucha mě zarazila, protože ve mně umocnila úctu, kterou Osvětim nesporně vzbuzuje.
Hlas naší průvodkyně nás upozornil na krátkou vzdálenost osvětimského krematoria od vily Hössových a na zřetelný rozpor v tvrzení manželky velitele tábora Hösse, že si nikdy nevšimla ničeho, co by nasvědčovalo hromadnému vyvražďování, genocidě, šoa. O kouři vycházejícím komínem krematoria se totiž říká, že byl mazlavý, sladký, vtíravý a všudypřítomný.
Nevěřím, že je možné racionálně popřít holocaust 2. světové války. Pochopit jeho nesmyslnost může být pro lidský mozek problém, ale proti neuvěřitelnosti holocaustu stojí např. právě Osvětim. V čemž tedy spočívá význam takového muzea? Být ošetřovaným důkazem a připomínkou minulosti, ačkoli se z blátivého místa podmáčených půd proměnil v udržovaný cíl turistiky se zelenou trávou. Potřeba konzervace místa jako dosažitelného a nezvratného důkazu se mi sice příliš nezamlouvá, protože promlouvá o naší společnosti značně nelichotivě, ale kvůli poučení z minulosti jsou právě taková místa důležitá a potřebná.
Zdeňka Kováříková
