Naše cesta do Ameriky 12. 3.-17. 3. 2001
Amerika. Země velkých ideálů, dokonalých, sebevědomých, krásných a úspěšných gentlemanů a ladies. Země nadprůměrně vysoké životní úrovně.
Tak tohle se mi honilo hlavou, když jsem se spolu s ostatními spolužáky z různých tříd našeho gymnázia dne 12. 3. ve 12,30 h chystala nastoupit na ruzyňském letišti do letadla směřujícího do „země zaslíbené“, ideálu průměrného Evropana.
Po devíti hodinách úmorného letu jsme byli na místě. Hned po příjezdu do hotelu YMCA jsme vyrazili na rychlou prohlídku města. První zážitky z nočního New Yorku byly úchvatné. Jako v pralese bez fauny a flory. Místo ní na nás útočily davy lidí, troubící auta, křiklavé nápisy a neony nočního Times Square.
Po probuzení do druhého, již zcela cestovatelského dne, jsme si všichni dopřáli nejlevnější a také nejnezdravější stravu, jakou si je jen možné v USA představit. Koblihu. Nebo spíše koblihy. Kvanta sladkého těsta politého všemi druhy polev, které jsou k mání. Posíleni touto snídaní od milého černouška jsme se vydali na Fifth Avenue, do Rockefellerova centra, ztišili se v katedrále sv. Patricka, žasli v Trump Tower, vdechli jsme atmosféru luxusního hotelu Plaza (kde se snad platí i za úsměv personálu), ale také jsme si pohráli s plyšáky v největším hračkářství F.A.O. Schwarz, které bylo jako vystřižené z dětského snu. Poté procházka Central parkem, kde jsme si připomněli zbytečnou smrt Johna Lennona („Imagine“…), dali si „hot dog“, zanechali přírodovědně zaměřené spolužáky v Muzeu přírodní historie a už jsme vyrazili do mého vysněného Metropolitního muzea umění. Pro umění chtivé návštěvníky New Yorku je Metropolitní muzeum první zastávkou. Nové i staré umění. Renesance, baroko, rokoko. Egyptské umění a moře jiných děl. V jednom okamžiku se díváte na sfingu a najednou se ocitnete před obrazem českého mistra Alfonse Muchy, který je v této galerii umístěn jen tak mimochodem hned naproti slavnému Van Goghovi či Lautrecovi.
Ale dosti umění. Třetí den jsme měli štěstí – bylo krásně slunečno a neurvalá řidička autobusu, která nás odmítala všechny odvézt do Battery Park k trajektu, nám nedokázala zkalit naši dobrou náladu. Čekala nás totiž cesta k soše Svobody, symbolu země neomezených možností. Stali jsme se součástí lidské housenky, která pomalu, ale jistě zdolávala 345 schodů vedoucích do koruny sochy, odkud se nám naskytl opět jiný pohled na mrakodrapy Manhattanu. Nezapomenutelný byl ovšem pohled na New York z terasy nad 110. patrem Twins (World Trade Center). Západ slunce nad tímto lidským mraveništěm ve výšce 420 metrů bral dech i otrlým jedincům. Co na tom, že ve vedlejší North Tower právě trochu hořelo…
Amerika je také známá svou burzovní a obchodní činností, kterou jsme mohli shlédnout na NYSE, čili na newyorské burze, ze zaskleného balkonku, umístěného nad hlavami makléřů. Čas oběda nás zastihl v Čínské čtvrti, odpoledne jsme pozorovali „joggující“ maminky s kočárky o třech kolečkách na proslulém Brooklynském mostě a před setměním nás čekal pohled na New York z vyhlídkové terasy nejslavnějšího mrakodrapu – Empire State Building – který se nám po návštěvě Twins už nezdál být tak vysoký.
Na New York by člověk potřeboval několik měsíců, jen aby si toto betonové město prohlédl. My tolik času neměli a chtěli jsme vidět co nejvíc. Vydali jsme se tedy Greyhoundem přes tři státy (New Jersey, Delaware a Maryland) a dojeli do Washingtonu, sídla vládních představitelů, Kongresu a prezidenta, ale také do města s nejvyšší nezaměstnaností a kriminalitou. Bílý dům nám bohužel zůstal uzavřen. Proč? „Top secret!“ Ale jinak jsme stihli shlédnout všechno, co jen toto město přesycené budovami z neoklasicistního období mohlo nabídnout. Pensylvania Avenue, Kolumbův památník, Capitol se senátem a sněmovnou, Washingtonův památník, mrazilo nás, když se naše tváře zrcadlily v leštěné žule památníku padlým ve Vietnamu, připadali jsme si jako trpaslíčci před obří sochou prezidenta Lincolna…
Všechno bylo tak hezké a upravené, až na jednu věc. Bylo až překvapivé, jak hluboce mě zasáhla návštěva Arlingtonského národního hřbitova. Což o to. Řád a estetický ráz by mu nescházel, ale připadalo mi až morbidní dát každému mrtvému člověku stejný bílý kříž, jako by všichni ti lidé byli stejní, bez osobnosti, bez tváře. Člověk zde asi nejvíce pocítí to, že může být zapomenut.
A byl tu poslední den. Sobotní jitro v černošské čtvrti Harlem. Ačkoliv jsme byli jedinými bělochy, kteří sem v tuto ranní hodinu zavítali, místní obyvatelé nám nijak nedali najevo, že bychom tu byli nevítanými hosty. Tak tady začínal slavný jazzman Louis Armstrong – v černošském divadle Apollo. Ale za chvíli jsme se octli opět v jiném světě, ve světě studentů na Kolumbijské univerzitě, kam jsme dorazili po návštěvě gigantické Grantovy hrobky. Udiveni rozměry největšího kostela na světě, St. John the Divine, jehož stavba ještě nebyla dokončena, jsme konečně metrem dorazili do známých končin v centru Manhattanu. Ještě se prodrat všemi těmi zelenými stuhami a fábory a překonat davy lidí, kteří byli ustrojeni, jak tradice velí, pouze v háv zelené barvy, protože poslední den našeho pobytu byl pro Newyorčany svátkem sv. Patrika. A tak se s námi New York rozloučil. Jak jinak. Samozřejmě velkolepým průvodem a slávou.
Martina Pecháčková
