Sešli jsme se 30. 6. 2005 na plzeňském hlavním nádraží ve 12.30 h. Vlakem jsme se dopravili do Prahy, odtud pak již autobusem až do rumunského Temešváru. Po nekonečně dlouhé cestě a s totálně přesezeným pozadím jsme konečně dorazili do města, které bylo v letech 1552-1716 pod nadvládou Turků, do města, kde jako první na celém světě byly zřízeny tramvaje tažené koňmi a kde bylo jako první instalováno elektrické pouliční osvětlení, do Temešváru. Navštívili jsme zde místní pravoslavnou katedrálu, a hlavně jsme si vyměnili peníze za místní měnu. Rázem se z nás stali milionáři, 10 Kč bylo v přepočtu 10 000 LEI. (1. 7. 2005 zde proběhla měnová reforma, nové bankovky mají o několik nul méně.) Naše další cesta směřovala na místní vlakové nádraží. Vlakem třetí třídy jsme se vydali na cestu do Oršovy. Ve vlaku bylo uspávající vedro a spousta lidí. Když jsem se prodrala mezi spoustou těl na záchod, zjistila jsem, že tam jsou něčí slepice. Chtěla jsem vzít zpátečku, ale postarší majitel slepic mě s úsměvem zatlačil zpátky na záchod, a si posloužím.
V Oršově nás vyzvedl pan Hrůza ze Svaté Heleny. My se naskládali do aut a vydali se na projížďku podél Dunaje, jehož šířka vodní hladiny se zde pohybuje od 140 m do téměř 2 km. Po cestě jsme se kochali výhledem na vodní hladinu Dunaje, viděli jsme Cazanele Mari - soutěsku Velkých kotlů a obří hlavu dáckého krále Dacebala vytesanou ve skále, pak už jsme dorazili do Svaté Heleny, kde na nás čekalo pohoštění a nocleh. Protože druhý den pršelo, rozhodli jsme se, že ve Svaté Heleně ještě pobudeme. A ačkoli byly prázdniny, my jsme se vydali do školy. Místní pan „řiditel“ nás provedl po škole, která je nedávno zrenovovaná, ale pomalu ubývají dítka školou povinná. Odpoledne jsme podnikli výlet na Kulhavou skálu s rozsáhlou jeskyní Vranovec. Zpátky jsme se vraceli promoklí a zablácení, na dvoře pak proběhlo velké čištění a praní. Po večeři jsme se zastavili v místním hospodoobchodě. K naší nemalé radosti do Svaté Heleny dorazil plný autobus turistů jedné nejmenované CK.
3. 7. 2006
Autem jsme se dopravili do Sichchevity na trh s dobytkem. Dojem, že jsme se vrátili o několik desítek let zpátky v čase, kazily jenom všudypřítomné prázdné plastové lahve. Bohužel „doba plastová“ dorazila už i sem. Chvíli po nás přijel i pan „řiditel“ ze Svaté Heleny a před zraky kolemjdoucích si zde koupil kravičku, kterou na místě zabil. U toho samozřejmě nemohl chybět Antonín, který tento hrůzný čin pečlivě zdokumentoval. Potom jsme se autem svezli do Gerníku. Krosny jsme zanechali v místní hospodě a šli jsme do kostela na bohoslužbu. Měli jsme štěstí, ten den zde zrovna natáčela televize, takže všichni místní přišli krásně nastrojení v krojích. Pak jsme se ubytovali a vydali se do jeskyně Turecká díra. Pršelo jako z konve, všechno jsme měli mokré a od bláta. K večeři jsme si udělali smaženici z hub, které jsme našli po cestě. Většina místních houby totiž nesbírá, ani se nenechali přemluvit k ochutnání.
4. 7. 2005
Ráno jsme bohužel zjistili, že naše věci jsou pořád mokré, ale co naplat, vydali jsem se k vodenicím (vodní mlýnky) do krasového údolí u Petra. Chlapi z Gerníku tam zrovna mleli mouku. Večer jsme stanovali za vesničkou Carbunari. Dlouho do noci jsme seděli venku u ohně, když vtom se za námi ozvalo praskání větviček, jako by tam někdo chodil. Pánové vzali baterky a pak začalo stopování čehosi v lese.
5. 7. 2005
Už okolo čtvrté hodiny ranní začaly v okolí s velkým hlomozem projíždět náklaďáky svážející dřevo. Moc jsem se nevyspala, ale alespoň jsem mohla pozorovat východ slunce. Okolo šesté ale přijelo přímo k našim stanům auto. Brzy ráno nás vzbudil příjezd auta s hlasitou muzikou. Vyskákali z něj nějací Rumuni a rychle nás vypakovali pryč, protože tam chtěli kácet dříví. Tak jsme se vydali přes Sascu Montanu a Sascu Romanu do údolí řeky Nery. Protože bylo konečně hezky, vzali jsme plavky a šli se vykoupat. Voda byla šíleně studená (podle mě byla akorát ). Po plavení klád, v jejichž rolích figurovala naše těla, jsme se vydali na cestu. Cesta vedla podél řeky, chvílemi připomínala opičí dráhu, protože jsme museli pořád podlézat a přelézat popadané stromy. Pak jsme ale došli na místo, kde cesta končila a kde před květnovými povodněmi zřejmě stál most. Přes řeku se zrovna brodila skupina Belgičanů, za chvíli jsme se přebrodili také my. V noci byla hrozná bouřka a déš, stačilo málo a uvnitř stanů by byla potopa.
6. 7. 2005
Pokračovali jsme dál soutěskou řeky Nery. Tentokrát jsme nocovali před Sopotu Nou, u jednoho rumunského stavení. Museli jsme dávat pozor na místní psy, protože nám chtěli odnášet volně se povalující věci. Antonín nám domluvil lekci dojení krav. Předtím nám ještě paní předvedla, jak se střihají ovečky. Kráva, kterou jsme se pokoušeli podojit, musela mít s námi ohromnou trpělivost. U některých to vypadalo, jako kdyby jí vemeno chtěli spíše utrhnout. Potom jsme si koupili brynzu a mléko, takže už jsme se nemuseli starat o večeři.
7. 7. 2005
Ten den jsme došli do Rovenska. Po lidech jako by se tam zem slehla, zato všude volně běhala spousta prasátek. Chtěli jsme si v miniobchodě koupit chleba, ale přišli jsme zrovna ve čtvrtek, což byl jediný zavírací den. Potkali jsme zde i skupinku Čechů. Když zjistili, že je zavřeno, pronesli: „To je škoda, nám totiž došla balená voda.“ Nocovali jsme na louce za Rovenskem, kde večer létalo spoustu nemotorných chroustů.
8. 7. 2005
Ráno se někteří vydali zpátky do Rovenska nakoupit chleba, protože hlad už byl veliký. Jenže chleba stejně nepřinesli, protože ho místní mají objednaný na kusy. Potom jsme šli k jezírkům na řece Ilova. Jezírka se měla nacházet na konci bývalé železniční tratě. Řeka byla rozlita do několika menších koryt, ani nebyla patrná cesta. Cestou (tedy spíš necestou) jsme potkali dělníky s těžkou technikou, kteří odklízeli kolejnice. Všechno bylo zdevastované od záplav. K večeru jsme došli na místo, ale k naší smůle jsme jezírka s malými vodopády nenašli v takové podobě, jak jsme si představovali.
9. 7. 2005
Jdeme do Bígru, kde jsme zůstali tři noci, protože jsme byli už hrozně unavení. Ubytovali jsme se po skupinkách. My u naší babušky Barky, která nám pořád vyvařovala, ale její tučná jídla na nás zanechala následky ve formě zažívacích problémů. Její hlášky jako: „Tuto máte nočník, kdyby se vám chtělo v noci chcát.“ nebo „Kde je ta druhá děvka?“ jsou nezapomenutelné.
10. 7. 2005
Před bohoslužbou jsme se snažili trochu zkultivovat, ale paní nás uklidňovala: „To voni lidi ví, že ste spali v lesích, a že proto nejste upravení...“ Potom jsme navštívili místní hřbitov a dům jednoho umělce, který si ho vymaloval k obrazu svému.
11. 7. 2005
Už v noci mi bylo hrozně špatně, vypadalo to, že brzy umřu, a proto jsem zůstala u babušky. Ostatní šli na výlet k Dunaji. Na cestě jsme potkali býka, který nevypadal příliš přátelsky. Se srdcem v kalhotách jsme kolem něho proklouzli. K Dunaji zbýval ještě docela kus štreky, a tak se kvůli přicházejícím střevním potížím a únavě 4 odpadlíci vrátili zpět do vesnice, ostatní došli až k Dunaji. Potom k nám přišel na večeři Antonín s Markétkou. Turečky (lilek obalovaný v těstíčku) byly sice moc dobré, ale příliš mastné a v příliš velké kvantitě. Opět jsme to všechno nemohli sníst, tak jsme se to snažili vnutit ostatním, ale moc jsme nepochodili.
12. 7. 2005
Nastal čas loučení, za pobyt jsme naší babušce zaplatily akorát jednu dávku dřeva na zimu a pak jsme se vydali na cestu. My jsme s sebou dostali klobasice a vařená vajíčka. Protože cesty nebyly sjízdné, museli jsme 5 km pěšky, než jsme se dostali na místo, kde jsme čekali na dodávku, která nás měla odvézt do Temešváru. Při čekání někteří odvážlivci neodolali libé vůni a ochutnali klobasice a vajíčka. Kupodivu tato ochutnávka nezpůsobila žádné vážnější střevní potíže. V Temešváru jsme poslední společné peníze utratili za ovoce, naskládali jsme se do autobusu a jelo se zpátky domů.
Akce se zúčastnili - zleva stojící: Bára, Klára, Monika, Oldřiška, Kuba (s šátkem), Richard, Antonín,
Markétka, Martin, Karel; zprava sedící: Honza, Petr, Daniela
