Drnčení budíku. Nemám ráda sny, ve kterých zvoní budík – mám vždycky strach, že je to doopravdy. A dnes byl můj strach oprávněný. Je pátek, 7. května 2010, 5 hodin ráno. Pro mě však ještě hluboká noc. Rozespale a naštěstí zcela automaticky provádím ranní hygienu, snídám a kvapem se přesouvám na autobusové nádraží. Zase se mi stalo to, co již mnohokrát – hodinová ručička zničehonic poskočí o deset minut dopředu a je to přesně těch deset minut, které mi pak celý den chybí. Budu se muset zeptat fyzikářů, co je to za zvláštní časový jev a jestli to nějak nesouvisí s Einsteinem.
Za tři minuty odjezd naskakuji do autobusu, na chvíli si oddychnu, ale vzápětí mě znovu přepadne panika. Kde jsou kluci? Jsem v jiném autobusu? Spletla jsem si čas odjezdu? Oni zaspali? Naštěstí už je také vidím, jak vybíhají schody do autobusu a veselí a svěží obsazují svá sedadla. Cesta je příjemná, dopravní zácpa před Jižní spojkou krátká, metro rychlé.
Vystupujeme na Budějovické, a přestože jsem si doma cestu do sídla společnosti Microsoft, kde se celá akce koná, pečlivě nastudovala z map na internetu, dokonce jsem si ji celou prošla pomocí funkce Street View, najednou mám pocit, že tu křižovatku, kterou jsem ještě včera znala zpaměti, přestavěli. Bezmocně se rozhlížím. „Zkusíme se někoho zeptat,“ navrhuji. „Počkejte, zapnu džípíesku,“ ani na okamžik nezaváhá Olda. „Třeba támhle toho pána. Vypadá, že je zdejší…,“ ještě dodávám. „Už se to načítá, než k nám dojde, tak tam budem.“ Občas na chvíli zapomenu, že žijeme v 21. století a moderní technologie nás dostanou z lecjakých potíží (do kterých bychom se bez nich nedostali :-).
„Teď přejít, pak 30 metrů rovně, zahnout doprava a pak pořád rovně do další změny směru…“ Tak jo. Před námi vidím čtyři postavy s batůžky. „Hele, kluci, támhle na protější straně nám jde konkurence…“ „To sotva, není mezi nimi nikdo starý.“ No, naběhla jsem si sama, to mám pro příště.
Vcházíme do budovy společnosti Microsoft, která se zhostila pořadatelství celostátního kola Prezentiády. Zaregistrujeme se, můžeme se nasnídat, obhlížíme týmy, které už také dorazily. Čeká nás obvyklé zahřívací kolečko. Vzhledem k tomu, že naše prezentace je velmi sofistikovaná, chceme mít jistotu, že všechno bude fungovat. A stejně jako při krajském kole musíme technickému zázemí vysvětlovat, přenastavovat, doinstalovávat… „Já sice na školní techniku stále nadávám, ale po těch manévrech tady jsem schopen ji na chvíli vzít na milost,“ říká Olda, již poučen krajským kolem.
Vše připraveno, můžeme začít. Aby byly týmy stále udržovány v napětí a nevěděly, kdy na ně přijde řada, losuje se vždy jen jeden tým dopředu. Nastupujeme sedmí. Brilantní prezentace. Martin přirozeně nepřirozený – přesně tak, jak jsme potřebovali, Olda výřečný, trochu frajer, ale sympatický. Moderátor Pavel rychlý, trefný, okouzlující. Diváci nám fandí, a dokonce Jan Martínek, porotce zastupující Microsoft, který nám zpočátku vyčítal naši přehnanou starost o to, aby vše klaplo, se nám veřejně omluvil, že naše „hysterie“ opravdu měla svůj důvod. Máme ze své práce dobrý pocit.
Pečlivě sledujeme naše konkurenty. Pro sebe si je také hodnotíme. Tak tohle pro nás konkurence nebyla, tihle také ne, tihle jsou dobří a tihle jsou sakra dobří. Odprezentováno, porota sčítá body. Pak nastupuje a vyjadřuje se k předvedeným prezentacím obecně. A do… Prčic. Někteří porotci kladli důraz na strukturu prezentace – úvod, stať, závěr – víc než na hlavní cíl. S tím jsme nepočítali – zejména pokud je téma prezentace „Škola hrou. Hra školou.“ Chtěli jsme pobavit, nedovolit divákovi, aby byť jen na chvíli ztratil pozornost, nebo dokonce zíval či udřímnul. Už tušíme, že za těchto okolností se naše šance na medailová místa začíná zmenšovat.
Obsadili jsme sice 7. místo – oficiálně, ale řekli nám, že pokud by byla i cena diváků, tak by zcela určitě byla naše. Trochu – ne spíš víc – zklamaní ještě zůstáváme na závěrečný feedback. A ten nám vrací energii a radost z odvedené práce. Pro všechny porotce i zástupce firem, se kterými jsme mluvili, jsme byli výborní, a dokonce ve chvíli, kdy zjistili, že kluci nejsou čtvráci ani třeáci, ale teprve prváci, tak byl jejich obdiv ještě větší. Velmi hojivá náplast na naše dušičky.
Členy týmu byli – Pavel Bělík, Martin Čmolík a Oldřich Brabec jako kapitán, všichni z kvinty B.
Kluci, ještě jednou dík. Byla to skvělá práce.
Ing. Simona Martínková
|
Už tradiční starost – bude to fungovat?
Šestičlenná porota
Losování dalšího týmu
Zatím na nás ještě nepřišla řada
Za chvíli jdeme na plac
Přivítání soutěžících v naší hře „Chcete být absolventem?“
Opět vytáhneme eso z rukávu – video, při kterém diváci slzí smíchy
Předávání cen a gratulace
Závěrečný feedback, který nám znovu zvedá náladu
Veselo je, i když je trochu smutno
A společné foto nakonec
Foto Simona Martínková a prezentiada.cz
A ještě několik screenshotů prezentace, než bude k dispozici video
Slovníček
Street View – virtuální procházka městem
Sofistikovaný – promyšlený, propracovaný
Feedback – odezva, odpověď, zpětná vazba
Screenshot – snímek, otisk, sejmutí aktuální podoby obrazovky do schránky (pomocí klávesy PrtScr se sejme celá obrazovka, pomocí Alt+PrtScr se sejme pouze aktivní okno); následně lze její obsah uložit jako grafický soubor nebo vložit například do textového dokumentu
GPS („džípíeska“, Global Position System) – radionavigační systém pro stanovení polohy a času; je schopen poskytovat 24 hodin denně a kdekoliv na zemském povrchu signály, které přijímače GPS zpracují a určí polohu v prostoru a přesný čas
