14.jpg

Osvobození Československa a plzeňské události – květen 1945

V prvních květnových dnech si připomínáme významný milník naší novodobé historie, tedy vyvrcholení procesu osvobození Československa za 2. světové války. Znovunabytí svobody nebylo to jen záležitostí vojenských operací spojenců, byl to i předmět politického zájmu velmocí, což se asi nejvíce ukázalo na příkladu poválečného osudu Podkarpatské Rusi.  Komunisty zdůrazňovaná role SSSR při obnově samostatného Československa (6 útočných operací a 144 tisíc padlých Rudoarmějců) způsobila mezinárodní licitace ohledně osvobození našeho hlavního města. Stalin si velmi dobře uvědomoval možný dopad osvobození Prahy Rudou armádou pro poválečný vnitropolitický vývoj ČSR, a proto již v době bojů o Berlín vybízel své velitele k přípravě pražské operace. Proto také sovětské velení odmítlo 5. května 1945 návrh amerického generála D. D. Eisenhowera, že americká vojska, která v posledních dubnových dnech pronikla na území Československa, postoupí až k západnímu břehu řek Labe a Vltavy. Sovětské velení přitom nepravdivě tvrdilo, že operace Rudé armády k osvobození Prahy již začala.

Přes nezájem spojenců o podporu jakéhokoliv většího povstání v poslední fázi války vypuklo 1. května 1945 v českých zemích spontánní povstání proti okupantům. Začalo v Přerově a šířilo se rychle do dalších měst a obcí. Dne 5. května zachvátilo také Prahu. Pražští povstalci, nedostatečně vyzbrojení zejména těžkými zbraněmi, odolávali náporu německých jednotek, které se pokoušely Prahu dobýt zpět, a marně volali o pomoc americkou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení nemělo jasné instrukce o politickém významu osvobození Prahy a generál Eisenhower nechtěl postupovat dále do Čech proti vůli sovětského velení. K záchraně Prahy před útočícími jednotkami SS přispěl nečekaný spojenec v podobě vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří vystoupili proti Němcům ve snaze domoci se přijetí do amerického zajetí. Jejich pomoc v kritických dnech povstání byla o to důležitější, že měli k dispozici těžké zbraně, tanky a dělostřelectvo. Po neúspěšném jednání s Českou národní radou se však začali z Prahy 8. května stahovat. Tehdy uzavřela Česká národní rada, v jejímž čele stál profesor Albert Pražák, a vojenské velení povstalecké Prahy v čele s generálem Karlem Kutlvašrem dohodu o odchodu německé armády z Prahy, která byla v souladu s bezpodmínečnou kapitulací německých ozbrojených sil, podepsanou den předtím v Remeši. Německé armádní jednotky město skutečně opustily a zamířily do amerického zajetí. Zůstala jen část příslušníků SS a gestapa, kteří bojovali dál. Jejich odpor však rychle skončil, když do Prahy dorazily ráno 9. května 1945 tankové jednotky Rudé armády a vyčistily ji od zbytků nepřátel.

Plzeňské události

Situace v Plzni byla před očekávaným brzkým příjezdem Američanů velmi napjatá. Pod vlivem pražských událostí, kde obyvatelé již 4. května večer začali strhávat německé nápisy, došlo následujícího dne 5. května v Plzni v ranních hodinách k živelným lidovým akcím, které přerostly v povstání. Na ulicích začalo být rušno. Lidé přepadávali jednotlivé německé vojáky, aby se zmocnili jejich zbraní.  Hned ráno na náměstí Republiky strhli nacistickou propagační ceduli a z ochozu kostela sv. Bartoloměje spustili dlouhé prapory - československý, sovětský, americký a anglický. Plzeňané pochodovali hlavními ulicemi za nesmírného nadšení a vykřikovali slávu Československé republice. Strhávali přitom nebo zamalovávali německé nápisy.

Do toho se začínala ozývat střelba na náměstí a v Nerudově ulici. Padly první oběti z řad povstalých vlastenců. Na Klatovské třídě rozehnal ozbrojený německý oddíl z tamního velitelství průvod demonstrantů. I zde došlo ke střelbě. Za nejdůležitější považovali Plzeňané obsazení radnice. Krátce po desáté hodině pronikla do budovy radnice skupina občanů ozbrojených jen pistolemi. Mezitím již zvláštní oddíl povstalců obsadil na soutoku Mže a Radbuzy plzeňský radiový vysílač. Internoval německou obsluhu, které se však před tím podařilo poškodit část zařízení. Přesto se jej i za pomoci radioamatérů povedlo urychleně uvést do provozu. Díky nim v sobotu 5. května ve 12.35 hodin slyšeli občané města a celého kraje na vlně  359 m z úst představitele Revolučního národního výboru Eduarda Laštovky tato slova: „Občané českoslovenští! U vědomí historické chvíle, kterou právě prožíváme, zdravím Vás srdečně a tisknu všem v duchu ruku. Jménem národního výboru přejímáme do správy město Plzeň. Žádáme Vás, abyste zachovali naprostý klid, důstojnost, hodnou tohoto okamžiku, abyste zůstali ve svých příbytcích a čekali na další informace národního výboru. Volám město Plzeň, černou, rudou Plzeň, voláme Vás! Přebíráme jménem Revolučního národního výboru veškerou pravomoc města Plzně a žádáme důrazně, abyste všechny naše rozkazy plně pochopili a plnili. Všichni zůstaňte na svých pracovních místech. Jděte všichni po své práci. Nikdo nechoďte do ulic, připravujte uvítání spojeneckým armádám. Usnadněte nám naši práci! Zachovejte životy, nechoďte do ulic, zůstaňte na svých místech...“

Povstalcům se podařilo obsazení hlavních plzeňských závodů. Ve Škodovce příslušníci požárního sboru odzbrojili za podpory zaměstnanců německou závodní stráž (Werkschutz). Němečtí úředníci a udavači byli zajištěni a předáni městské policii. Škodovka se tak dostala hned 5. května do rukou zaměstnanců. Vytvořili  Revoluční národní výbor, který převzal dočasně vedení závodu.

Povstání se rychle rozšířilo na celý kraj. Díky nadšení lidu Plzně a Plzeňska byla již 5. května osvobozena všechna větší města v kraji a ve většině z nich byly ustaveny národní výbory. Mezi těmito místy byla Plzeň, Rokycany, Zbiroh, Kralovice, Plasy, Blovice, Přeštíce, Dobřany, Klatovy, Sušice, Kdyně, Domažlice a Nepomuk. Během čtyřiadvaceti hodin od začátku povstání byly ustaveny národní výbory téměř ve všech vesnicích na českém západě.

Po celou dobu povstání hrozilo střetnutí s oddíly „wehrmachtu“, které se zmateně přesouvaly na západ do amerického zajetí, a zejména s početnou německou posádkou v Plzni (měla asi pět až sedm tisíc mužů), která byla velmi dohře vyzbrojena a měla zkušenosti z války. Naproti tomu čeští povstalci v Plzni měli od začátku značný nedostatek zbraní. V noci na 6. května americký velitel, generál Kloud vyzval telefonicky německé velitelství ke kapitulaci. Německý generál von Majewsky odpověděl, že špatně slyší a aby američtí parlamentáři přijeli do Plzně. Už 4. května vydal v ranních hodinách generál Patton rozkaz k postupu svých vojsk na styčnou linii Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice dohodnutou s velením Sovětské armády. V šest hodin ráno 6. května obnovily jednotky V. amerického sboru svůj postup - nyní již zamířily přímo na Plzeň.

Jednotky V. armádního sboru postupovaly v průběhu 6. května velmi rychle, protože se již nesetkávaly s organizovaným odporem německých vojsk. Jako první přijeli 6. května v 8:15 hodin na plzeňské náměstí Republiky od Skvrňan příslušníci 16. pancéřové divize a brzy na to i jednotky 23. a 38. pluku 2. pěší divize. Její součástí byl 17. střelecký prapor osmi set belgických dobrovolníků (bývalých účastníků podzemního hnutí odporu), zformovaných v Lutychu a zařazených do americké armády. Starosta Plzně uvítal velitele 2. pěší divize generála Robertsona tradičním způsobem - chlebem a solí.

Hned v ranních hodinách zajali Američané bez odporu na 3000 německých vojáků. Setkali se jen s ojedinělou zákeřnou střelbou zfanatizovaných nacistů (např. z věže bartolomějského kostela na náměstí Republiky), při níž byl zraněn jeden americký voják. V téže době podpisoval generál von Majewsky kapitulační listinu, napsanou vlastnoručně na kus papíru plk. Perkinsem. Krátce nato se von Majewsky zastřelil.

Velitel V. sboru vydal 6. května v 15 hodin nařízení, jímž byl zakončen postup jednotek po dosažení linie Karlovy Vary - Plzeň.  Americké jednotky svým urychleným postupem do Plzně v posledních dnech války zabezpečily vojenské výsledky povstalců Plzeňska, kteří odvážně zahájili 5. května ozbrojený boj proti okupantům a osvobodili převážnou část českého západu ještě před příchodem americké armády

Mgr. Radim Skočný

Image

Image

Image

Image

Image 

Image

Image 

(Foto ze Slavností svobody - archiv Simony Martínkové)