10.jpg

Bylo to 21. listopadu 2017, kdy jsme seděli v rychlíku odjíždějícím od nástupiště č. 2, směřujíce na exkurzi do Národní galerie, sídlící v našem hlavním městě. Bez jakýchkoli ztrát jsme zvládli nejen trasu Plzeň Hlavní nádraží - Praha Hlavní nádraží, ale i trasu Praha Hlavní nádraží - zastávka tramvaje Výstaviště, u které se budova, v níž se ukrývají obrovské prostory galerie, nachází. Ve vstupní hale jsme se setkali s prvním dílem umělecké tvorby, a sice obrovským hadem vytvořeným z cestovních tašek, který zavěšený na stropě po celé délce haly se nad námi vznášel coby bájný drak a co chvíli hrozil se na nás snést a pozřít nás jako pozdní snídani, neboť bylo krátce před jedenáctou hodinou dopolední.

V jedenáct hodin se před námi zjevila paní průvodkyně (skutečně zjevila, nikdo ji totiž neviděl přicházet) spolu s taškou černých kulatých podsedáků a (k našemu zděšení) s deskami s pracovními listy. Další překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Poté, co jsme si odložili kabáty a tašky - které se do expozic nesmějí nosit, aby si snad návštěvník neodnesl s sebou nějaký ten suvenýr v podobě obrazu -, vyjeli jsme výtahy na úroveň třetího podlaží a odebrali se k obrazu Eugena Delacroixe „Jezdec napadený jaguárem“, kde měla naše pouť započít. Usadili jsme se kolem tohoto plátna a paní průvodkyně nám vcelku nevinně oznámila, že již dlouho nemluvila francouzsky a že by ráda využila té příležitosti a svoji francouzštinu oprášila a začala výklad ve francouzštině. Nakonec jsme to všichni rozdýchali, jsme přece jen dobří francouzštináři a všemu jsme rozuměli, a proto většina z nás vyplňovala pracovní listy - které byly v češtině - také ve francouzštině.

Prohlídka byla chronologicky zorganizována, postupně jsme byli seznámeni s nejdůležitějšími (jedním) obrazy nejvýznamnějších (deseti) představitelů nejvýraznějších (šesti) malířských stylů, počínajíce romantiky a postupujíce přes realisty, impresionisty, postimpresionisty, pointilisty a konečně kubisty, kteří - alespoň na první pohled - zabírali nejvíce prostoru.

U každého obrazu jsme se usadili a paní průvodkyně nám vždy vyložila základní znaky toho a onoho stylu, tu a tam zmínila něco o životě umělcově a nakonec vybraný obraz podrobila div ne psychoanalýze Sigmunda Freuda, vykládajíc, co umělec chtěl obrazem říci. Je třeba přiznat, že některé z nás až překvapilo, jaké krásné obrazy má naše Národní galerie v držení.

Program v prostorách Národní galerie jsme zakončili svým způsobem zábavnou a kreativní formou, kdy jsme k úryvkům ze známých děl francouzských autorů vždy přiřadili jeden z obrazů, který byl v galerii po ruce a nejlépe vystihoval myšlenku a atmosféru či alespoň prostředí úryvku. U této aktivity jsme všichni projevili nejen schopnost filozoficky se zamyslet nad texty významných děl světové literatury, ale i (a především) schopnost improvizovat i přes zjištění, že se nám němčináři pokusili ukrást mlíčka, což námi pochopitelně psychicky značně otřáslo. Jeden by nevěřil, co jsme v takové chvíli schopni vymyslet. Někteří se ve výkladu dokonce dostali i do sporu s paní průvodkyní, ale naštěstí se vše urovnalo díky včasnému zásahu naší paní učitelky. Pak se dvě hodiny našeho vyměřeného času naplnily a my jsme se s milou paní, nyní již česky, museli rozloučit, což nějakou dobu trvalo, neboť jsme jí - jak jinak - padli do oka.

Praha je město skýtající nespočet možností, následný zhruba dvouhodinový rozchod tedy každý využil po svém. Někdo k tomu, aby se v klidu naobědval, nakoupil vánoční dárky nebo obešel památky, ale rozhodně nikdo nemusel vbíhat do vozovky, protože mu tam uletěl lístek do tramvaje. Plni dojmů a pojmů - když nic jiného, napsaných v pracovním listu - jsme se nakonec zase sešli na Hlavním nádraží a hromadně se vlakem v 16:12 navrátili do Plzně.

Přemek Kaucký, oktáva A